Skutečnost, že jedním z účastníků rozhodčího řízení je stát, ještě nečiní z rozhodců veřejné činitele ani subjekty veřejného práva, o to méně mezinárodního práva [veřejného]. Rozhodčí řízení je především univerzální procesní mechanismus. Zásadní specifi ka řízení v investičních sporech se projevují především ohledně aplikace hmotněprávních standardů. Důvěrnost a veřejnost jsou především otázky procesní. Tvrzení o globálním mezinárodně uznávaném principu důvěrnosti vlastním rozhodčímu řízení je mýtus. Standardy důvěrnosti podléhají významným teritoriálním rozdílům podle místa řízení. Za univerzálně přijímanou lze zřejmě považovat pouze zásadu důvěrnosti ústních jednání a mlčenlivost rozhodců. To platí nejen pro mezinárodní rozhodčí řízení v obchodních věcech, nýbrž i pro řízení v investičních sporech. Strany požívají i v investičních sporech vysokou míru autonomie ohledně důvěrnosti a zveřejňování informací. Ačkoliv existenci kvalifi kovaného veřejného zájmu v investičních sporech popřít nelze, neměla by tato otázka mít vliv na důvěrnost, veřejnost, resp. zveřejňování informací. Případný zájem na zveřejnění informací totiž ve věcech ochrany investic zásadně svědčí občanům hostitelského státu. Podle autora tito občané by se mohli domáhat zveřejnění informací o předmětném sporu, a to přímo vůči hostitelskému státu a podle mechanismů, které konkrétní stát předvídá pro poskytování informací státem (předpisy o přístupu k informacím a pod.). Autor proto vyjadřuje zásadní pochybnost o pravomoci a oprávnění rozhodců rozhodovat v široké míře o zveřejňování (právu na poskytnutí) informací týkajících se daného řízení stranou. Nemohou posuzovat zájmy toho, kdo není stranou řízení. Výjimku představují případy, kdy omezí strany ve zveřejnění zcela konkrétních informací v procesních situacích, kde by tím mohlo dojít k ohrožení průběhu a účelu řízení. Jen toto totiž v souvislosti s otázkou zveřejňování spadá do pravomoci rozhodců. Mělo by se však jednat o opatření výjimečná v případech konkrétního a reálně hrozícího rizika.