Dvoustranné dohody o podpoře a ochraně investic (Dohody) zavádějí standardy zacházení s mezinárodními investicemi. Tyto Dohody propůjčují rozhodčímu řízení pravomoc k rozhodování o údajných porušeních těchto Dohod a záruk Dohodami stanovených. V důsledku toho je pravomoc rozhodčího senátu daná Dohodou logickým výsledkem záruk stanovených Dohodou. Tak tomu ovšem není v případě smluvních nároků, kdy je rozhodčí senát pouze jedním z myslitelných fór, jemuž mohou účastníci řízení příslušný spor svěřit. Přestože může být tribunálům ustanoveným Dohodou svěřena pravomoc k řešení nároků plynoucích z (porušení) Dohod, bude rozhodování o těchto nárocích svým způsobem dodatečným nástrojem. Proto v rozsahu, v němž jsou zvažovány smluvní nároky, jsou rozhodčí senáty určené dohodou stran ve stejné pozici jako domácí soudy nebo mezinárodní obchodní rozhodčí soudy. Z judikatury rozhodčích senátů jmenovaných dle Dohod vyplývá, že tyto nebyly ochotny odmítnout svou příslušnost k rozhodování o nárocích plynoucích z porušení příslušné Dohody, ovšem vážně se zabývaly vymahatelností doložek o volbě fora v případech, kdy se jednalo o smluvní nároky. V některých případech rozhodčí senáty vykládaly rozsah rozhodčích doložek přímočaře, v jiných využily princip nepřípustnosti.