Tento článek analyzuje překážky, které se mohou objevovat při vznášení protinároků hostitelských států před tribunály rozhodujícími spory z investic, a zkoumá argumentaci těch tribunálů, které tyto protinároky odmítly projednat. S ohledem na klíčovou otázku soudní pravomoci poskytují v zásadě prostor
pro protinároky hostitelských států v investičním rozhodčím řízení jak Washingtonská úmluva (Úmluva o řešení sporů z investic mezi státy a občany druhých států), tak Rozhodčí pravidla UNCITRAL. Tato otázka se tak často stává otázkou souhlasu podrobit se investičnímu rozhodčímu řízení a toho, zda ustanovení o řešení sporů mezi investorem a státem v dvoustranných dohodách o podpoře a ochraně investic zahrnují taktéž protinároky – otázkou, kterou je vždy třeba pečlivě posuzovat s ohledem na textaci příslušné dohody. Článek se dále zabývá otázkou souhlasu investora, jakož i práva použitelného pro vznášené protinároky. Aby mohl být protinárok hostitelského státu vůči investorovi přípustný, musí souviset s původním nárokem investora, ovšem povaha této souvislosti není samozřejmá. Autoři uzavírají svůj příspěvek konstatováním, že test, který aplikoval rozhodčí tribunál v květnu 2004 v případu Saluka Investments BV v. Česká republika byl příliš přísný, a vede ke stavu, kdy je pro státy prakticky nemožné uspět při vznášení svých protinároků vůči investorům, což je nežádoucí.