Několik rozhodčích nálezů vydaných proti Argentině dle dvoustranných dohod o ochraně a podpoře investic, jež souvisely s ničivou ekonomickou krizí, která zachvátila tuto zemi v letech 2001 až 2002, vykládalo restriktivně jak možnost Argentiny účinně využít vylučovací doložku v dvoustranné dohodě o ochraně a podpoře investic uzavřené mezi USA a Argentinou, tak i obranu skrze argument krajní nouze dle obyčejových norem mezinárodního práva. Ve třech případech (CMS, Sempra a Enron) pak senáty přímočarým porovnáním požadavků pro uplatnění výjimky z mezinárodní úmluvy s požadavky na uplatnění procesní obrany vycházející z obyčejového pojetí krajní nouze, zcela ignorovaly principy výkladu mezinárodních smluv a zapojily se do dosud doktrinálně nevyjasněných a zmatených analýz vztahů mezi smluvním a obyčejovým právem. Všechny tyto nálezy byla následně předmětem řízení o zrušení rozhodčího nálezu před ad hoc komisemi ICSID. Zatímco se rozhodnutí ad hoc komisí neshodují v tom, co zakládá vhodný důvod pro zrušení rozhodčího nálezu pro zřejmé překročení pravomocí rozhodčího senátu, přinášejí však doktrinálně mnohem kvalitnější výklad a použití jak výjimek z aplikace mezinárodních úmluv, tak procesní obrany krajní nouzí. Stanovení jasné hranice přípustného přezkumu zrušením rozhodčího nálezu a nepřípustného odvolání proti rozhodčímu nálezu v těchto souvislostech byla a nadále zůstává nejasnou, ovšem rozhodnutí komisí ve věci Sempra a Enron nabízí rozumnou kvalifi kaci situace, kdy se právní omyl stává natolik závažným, že vede k faktické nemožnosti aplikovat právo rozhodné.